top of page

Maki nebo-li paní Maková

Maki, Máčku, paní Maková…“ volají ti vám na mě různě, ale moje jméno mi dal kdysi Tom, protože po hodně vážný nehodě hlavy, kdy mě srazilo auto a já se dokázala jen zrychleně točit dokola, sem mu prej připomínala paní Makovou z tý pohádky, jak se pořád taky točila dokola a dokola.



Pamatuju se, že jsem pak ještě na dlouho ochrnula, a až po tom, co se mi začala uvolňovat mícha, sem zase začala chodit, ale to točení mi zůstalo. Když mám dobrý dny, točím se maličko, ale je poznat, že jsem postižená, že tak divně kroutím hlavičkou a bývám často zmatená a vypadá to prej, jako bych měla i ztrátu paměti. Jako bych nikoho nepoznávala a utíkám, ale hned vzápětí se nechám hladit a mazlit, jako by se nic nestalo.


No taky vypadám, jako bych měla rozdvojenou osobnost, ale jim to tady vůbec nevadí, pečují o mě a jsem tady moc spokojená. Když se o mně tenkrát dozvěděli, nebyli si jistý, jak to se mnou vůbec bude, jak až vážný jsou moje onemocnění a následky. Ale s tou svojí křehkostí a bezbranností jsem je tady úplně dostala a vím a cítím, jak moc mě tu mají rádi a jak moc se o mě bojí, když se ztratím. Proto mám na krku GPSku, aby mě rychle našli, kdyby se to znovu stalo, ale myslím, že už to bude dobrý a ztrácet se nebudu.

Stalo se to v minulosti jen dvakrát, ale vždycky to znamenalo obrovský změny, sama nechápu, co se to děje a proč odejdu. Když se to stalo poprvý, nemohli mě najít přes dva týdny, i když chodili do pole a volali a hledali, nic. Prý se vždycky koukali do pelíšku, kde jsem ležela s Čikinkou nebo Rikym a bylo jim moc smutno, že tam nevidí spokojeně ležet i mě.


Tak moc na mě mysleli a báli se, jestli vůbec ještě žiju, jestli nejsem někde zavřená, jestli mám co jíst, samo věděli, že můj zdravotní stav mi vůbec nedovoluje najít cestu zpátky, protože i tady po farmě se někdy pohybuju, jako že nevím, kde jsem a kam mám jít a jen tak zmateně pobíhám. A najednou se jeden hodně teplej letní den Maruška ráno rozhodla, že vezme psy a půjde s nima do lesa. Normálně s nima chodila málo, protože je pravidelně venčil někdo jinej, a když už s nima šla, tak to bylo vždy na druhou stranu k rybníku. Ten den měla velký nepopsatelný nutkání, že musí jít, tak sbalila baťůžek, pejsky a šla… byl pařák, tak se zastavila, že se všichni napijou, ale co myslíte?


V batůžku po lahvi s vodou ani památky, ale hlavně že sebou měla deku a knížku. Tak zkoušela alespoň podle navigace v telefonu zjistit, kde je nejbližší rybník nebo potůček, aby se napili pejsci. Je to docela dlouhej příběh, při kterým zabloudila, a ještě k tomu ztratila telefon, to však zjistila až u malin, kde se snažila zahnat žízeň. Byla víc jak kilometr a půl od farmy, tak popadla pejsky, že je vezme zpátky, aby šla pak v klidu hledat ten telefon, protože se jí to s nima nedařilo, i když se snažila jít stejnou trasou.


Po tom, co nechala pejsky na farmě a vyrazila zase do lesa, byla pryč už skoro dvě hodiny, když se začala blížit zase k těm malinám a v duchu si prej říkala, čert vem ňáký telefony a techniku, kéž by našla Maki. Za pár minut najednou kouká mezi křoví na cestičku a tam najednou moje kroutící se hlava??? Když na mě zavolala, začala sem utíkat vystrašeně pryč jako šílená, prostě začnu hned zmatkovat a bláznit.


Ještěže měla Maruška tu deku. Byla bohužel bosa a já jí tam utíkala v ostružiní, ale nedbala krvavých nohou a běhala za mnou, aby mě ani omylem neztratila. Po několika minutách se jí to s tou dekou podařilo, nejdřív jsem byla jako pominutá, ale když jsem Marušku poznala, hned sem se jí schoulila do náručí a skoro jsem usnula vyčerpáním a klidem, protože jsem si rozpomněla na hlazení a laskavou náruč.


Byla jsem prej vychrtlá na kost a nevěřili, že jsem se tak dlouho dokázala uživit venku. Ale všude bylo hodně mrtvých ptáčků, tak jsem mohla naštěstí občas něco najít a najíst se. Na farmě holky štěstím brečely, nechápaly vůbec, že mě našly. To byla taková shoda a souhra „náhod“, že je jasný, že to musel někdo celý vyslat a my jen všichni poslouchali instinkt. Po tom, co jsem se našla, jsem se nikam nehnula ani na krok a byla jsem pořád jenom v jurtě nebo buňce. Moc se o mě báli a tak mě hodně hlídali, ale všechno bylo dobrý, až se skoro zapomnělo, že jsem se v minulosti ztratila.

A najednou ten den přišel znova a bylo to další léto. Maruška se všech ptala, jestli mě neviděli, že ona už mě neviděla dlouho. Pak se přestala ukazovat i Scarletka, ale ta nebyla postižená a pokud by se někde zatoulala, dokáže se o sebe postarat a cestu zpátky najít, ale já jsem postižená a najít cestu odněkud zdaleka je něco, co si neumí nikdo vůbec představit, že bych dokázala. Hledali mě všude, ale nebyla sem nikde.


Maruška se šla i několikrát podívat na to starý místo v lese, kde mě našla před rokem, ale nebyla jsem tam. Pak měli naději, že jsem v kukuřičným poli, protože tam zahlídli černou kočičku, ale pak zjistili, že stejná černá je i u sousedů. Dokonce i při brigádách se dělala rojnice a hledalo mě hodně lidí, a dokonce to zkoušeli i dronem, aby alespoň věděli, jakým směrem mě hledat.


Už to bylo skoro tři týdny, Maruška poprosila všechny, aby udržovali okolí jurty prázdný a v klidu, bez zvířat, kterých jsme se báli a že budou doufat, že se třeba stane nějakej zázrak. Ten den byl zase zvláštní a neobešlo se to bez divných pocitů a cítění. Pro někoho to jsou takový ty klasický „ezo“ bla bla, ale… tak, jako bylo hodně divný a vyslaný přání před rokem, ať mě najdou, tak teď to byla velká žádost tam nahoru a prosba, abych se vrátila. Že pokud se vrátím, budou na farmě přešťastný a budou si toho moc vážit, když se vrátím.


Ten den byl deštivej, zvláštní, tak moc zvláštní pocity ve vzduchu. Maruška mě ten den zase hledala, až došla k lesu za polem kukuřice a tak silně na mě myslela a celou cestu mezi kukuřicí, kde bylo již vysekané obilí, tak celou cestu šla a volala mě. Celou cestu asi půl hodiny se z kukuřice hlasitě ozývalo: „Maki, Maki, Máčku…“ bylo to tak žádostivý a celou dobu jen myslela na to, jak šťastnou by ji udělalo, kdybych se vrátila.


Tenkrát jí prej vůbec nedošlo, že vlastně nemyslela na to, že by mě měla najít, ale silně myslela na to, abych se vrátila a proto celou cestu tak hlasitě volala a volala, abych jí třeba z dálky slyšela a šla tím směrem. Bylo to prej moc zvláštní a silný, ty pocity uvnitř. A tak naléhavá prosba tam nahoru, že už to silnější snad ani být nemohlo. A co myslíte? Maruška se tu noc probudila v jurtě, byla ještě tma a slyšela nějaký zvuky u dveří, a tak si zasvítila a nevěřila svým očím.


Najednou se na podlaze točím já, prostě jsem se tam najednou po třech týdnech objevila, zase úplně vyhublá. Za pár dní to sice vypadalo, jako bych se nikdy ani na hodinu neztratila, ale ten moment, kdy mě uviděla, se prej nedá vůbec slovy vyjádřit. Takovej pocit vděčnosti a radosti a všeho možnýho… to prej bylo něco.


Pár dní po mě přišla i Scarletka a od toho dne se tam obě držíme nonstop a skoro nikam nechodíme. Já teda vůbec ne, Scarletka jde občas na dýl, ale já vám říkám, já se nehnu nikam. Teda kdyby náhodou jo, tak mě díky obojku najdou, ale já doufám, že už se nikdy nebude dít nic takovýho, aby mě to zase táhlo pryč.


Dodnes nechápou, kde sem se mohla tolik dní potulovat a jak je možný, že jsem prostě našla cestu zpátky, ale víte co?


Ono to je jedno, oni se tu opravdu dějí věci mezi nebem a zemí, který občas nejdou vysvětlit, ale dějou se. Je možná super důvěřovat v nějakou vyšší sílu, která nás chrání a pomáhá nám, když je to potřeba. Nebo když se tomu prostě odevzdáme, s důvěrou, láskou a pokorou, protože to jsou tak silný vibrace, který se určitě vrací a působí.


Díky těmhle věcem se farma a její budování posouvá stále kupředu, protože je dělaná pro druhé, s tou největší oddaností a láskou… aby v budoucnu mohla pomáhat najít směr a ukazovala, že jde žít soucitně a bez ubližování s co největší snahou o propojení mezi náma bytostma a přírodou a prostě tím vším, co je nad náma… i pod náma… i s náma. Prostě všude. A je potřeba to vědět, nebo prostě žít nejlíp, jak dovedeme a ono se to bude všechno dít současně s naší snahou.


Nebojte se změn, kdyby se totiž tady báli, tak tady vůbec nejsem ani já, ani nikdo jinej a je tady pořád jenom pole, na kterým se střídají plodiny a není na nich život. Jen ten uměle udržovanej díky pesticidům a monokultuře. Pojďme se nebát a pojďme měnit svět společně. Je to jako velký hrací pole a každej z nás má svobodnou vůli dělat přesně to, co miluje, co ho baví a naplňuje.


Hodně štěstí nám všem.

S láskou všichni obyvatelé farmy…


EDIT: Maki naše milovaná odešla nečekaně 21. června 2021, byli jsme zrovna na Náplavce, když nám volali z farmy, že se holčičce udělalo moc špatně. Než dojeli na veterinu, umřela jim v náručí. Život bez ní byl v prvním dnech tak moc divný, protože se nám neustále motala pod nohama a byla nedílnou součástí kuchyňského týmu. Dlouho nám trvalo, než jsme si zvykli, že už tu není. Odpočívej v pokoji naše maličká.

60 zobrazení0 komentářů

コメント


bottom of page