Jelikož je tolik zvířátek, která potřebují zachránit, tak se na farmě snaží, abychom se tady nemnožili, a naopak bylo více místa třeba pro ty, co se narodili za zdmi velkochovů.
Tam jsem byla i já a bylo nás tam tolik. Já neumím do tolika vůbec počítat, ale lidi říkají, že to jsou tisíce a tisíce. Jenže zachránit jich můžou vždy jen pár desítek. Já měla obrovský štěstí, že z těch tisíců vybrali taky mě. Nejdřív jsme nechápaly, co se to s náma děje, byly jsme zvyklé jen na klece a najednou vidíme trávu, sluníčko, můžeme chodit kam chceme, cítít vzduch a vidět tolik jiných zvířátek, ne jen nás, který máme peří.
My třeba bydlíme ve velkým domku, kde jsou i prasátka. No a taky tady měli dva bílý kohoutky, ti byli ještě nedávno dvěma maličkatými žlutými kuřátky, a měli je prej sníst hadi. Ale těm se je jíst nechtělo a tak se jim hledal bezpečný domov. Nejdříve je na farmě nechtěli, protože se báli, že to budou kohoutci a ti se perou, ale pak se rozhodli, když o ně nikdo neprojevil zájem, že je vezmou sem na farmu, a kdyby to kohoutci byli, tak jim najdou domov jinde. Když rostli, začali bejt bílý, že si mysleli, že to budou brojlerový kuřátka. A protože už tady kdysi jedno brojlerový kuřátko měli a jmenovalo se Alešek, tak těmhle dvěma začali říkat Alešci.
No a jak Alešci rostli, bylo jasný, že to jsou kohoutci, a že je brzy bude čekat kastrace, protože jinak by tu bylo za chvíli slepiček a kohoutků nepočítaně.
Často se všichni ptají, co se tu děje s vajíčkama, tak věřte, že nám je dávají zpátky do jídla, protože nám chybí často vápník, když snášíme nonstop vajíčka. Jenže pokud jsou ty vajíčka oplodněný, tak my to víme. I když jsme z velkochovu a maminku jsme nikdy neviděly a narodily jsme se v líhních, tak jakmile nám dáte čas a prostor, tak se začneme chovat přirozeně a začneme si svá vajíčka hlídat a chceme z nich vychovat kuřátka.
No hodně lidí to neví, ale my opeřenci si sperma od kohoutků schováváme v tělíčku a pak si svá vajíčka oplodňujeme samy. U krůtiček to bývá kolem 8-10 týdnů a u nás slepiček je to kolem 3 týdnů.
Tak si představte, že když už to bylo více než měsíc a půl, co byli Alešci již po kastraci, tak já byla rekordmanka. Tak mi to aspoň říkali, když mě našli schovanou a u mě byly dvě malý žlutý kuličky.
Koukali jako blázni, co vám budu povídat, na vajíčkách totiž sedíme kolem 3 týdnů a já si dle výpočtu musela vajíčka oplodnit až 4 týdny po tom, co sem se spojila s jedním z Alešků. Vidíte, a to jsem slepička z velkochovu, a přesto mě příroda tolik vyburcovala, že jsem se schovala a nechodila ani pít ani jíst, jen abych zahřívala svoje dětičky ve skořápce.
Moc lidí to neví, ale my maminky se svýma kuřátkama komunikujeme, ještě když jsou ve vajíčku. Hned když nás našli, tak nás dali do oddělenýho výběhu a domečku, protože my jsme jako maminky neskutečně ochranářské a s každým se jdeme hned prát, protože bráníme svoje maličký. Každej den nás pozorovali a koukali, jak svoje dvě kuřátka učím jak hrabat, jak a co papat, jak se popelit. Pamatuju se, jak nám poprvé dali meloun, jen jsme na něj koukali a nevěděli, jak na něj, ale jakmile jsme ho ochutnali, nemohli jsme se od něj odtrhnout a je to naše nejoblíbenější laskomina.
I když už moje děti dávno nejsou žlutý kuřátka, ale je to takovej mix hnědé a bílé, pořád není jasné, zda to budou slepičky nebo kohoutci. Tak je nechám, ať jsou překvapeni. Já to samozřejmě vím už dávno, ale neprozradím, protože ať to dopadne tak nebo tak, vždy se něco skvělého vymyslí, aby nám všem bylo dobře. A ještě jsem vám chtěla jen říct, že jakmile jsou kohoutci vykastrovaní, tak jsme klidné a víme, že vajíčka oplodněná nemáme, a tak je jen snášíme a necháváme v kurníčku, odkud nám je lidé buď hážou a my je rozbitá sezobneme, nebo nám je přimíchávají do šrotu a taky nám je vaří na tvrdo, to máme taky moc rádi.
Oni ta vajíčka naší dvounozí přátelé jíst nechtějí a víte proč?
Protože si myslí, že to do jejich těl nepatří a my jsme samo rádi, protože nám rozhodně chutnají. Ale oni ještě zjistili něco, a to, že když umřeme, protože už jsme od toho věčného snášení tolika vajíček ročně vyčerpané, tak ať jsme se narodily ve velkochovu nebo jsme
celý život vyrůstaly u babičky na zahrádce, tak po pitvě se vždy ukázalo, že jsme všechny prolezlé zánětama, nádorama a nemocema…vždy každá slepička, a tak si řekli, co asi takový vajíčko od nemocné bytosti může jejich tělům nabídnout?
Slyšela jsem je říkat, že by se o svoje těla měli starat jako o chrám, jako o něco drahého, co jim má v těchto životech dobře sloužit a proto by si ho měli natolik vážit, že do něj nic nemocného dávat nechtějí. No samozřejmě ani nic, co bylo kdysi živé a radovalo se ze života. Že mají na této krásné planetě tolik živého a zdravého rostlinného jídla a hlavně oříšky a semínka, a že to je prej to nej zdravotní gróóóó všeho. Nevím, co to gróóóó je, ale jsem za jejich rozhodnutí tuze, ale tuze ráda.