Ahoj ve spolek, já jsem ten velký černý kůň… prej osel… ale jsem pěknej hřebec myslím a všechny tady proháním, aby věděli, kdo je tady pánem a má nad vším velení (teda někdy si na mě dovoluje Jíťa, ale je prostě větší, tak z ní mám trošku respekt, nebudu vám nic nalhávat, ale pssst).
Můj osud naprosto změnili Katka a René z Brna, kteří na farmu jezdili pomáhat. Tenkrát nás všechny viděli za plotem v malým výběhu s domečkem. Byl jsem tam já, moje dvě kozí kámošky Elma a Lujza a ještě pejsek s velikým nádorem. Náš páníček umřel a protože jsou bohužel zvířata brána jako věci, museli jsme čekat, až se vyřídí dědické právo a s náma bude naloženo dle toho, komu připadneme. Katka se moc snažila zachránit i pejska, už sehnala útulek, který by mu pomohl, operoval by ho a postaral se o něj… bohužel.
Pejsek tam jednoho dne nebyl, prý umřel. Kdo ví, jak to celé bylo. Katka tomu samozřejmě
nevěřila a byla si jistá, že ho nechali utratit. Byla z toho moc smutná a tak se snažila jak mohla, abychom já se svýma dvěma kámoškama, který na mě byly naprosto fixovaný a nikoho jiného v životě nepoznaly, zůstali společně. A tak se ptali na farmě, zda bychom k nim mohli jít, pokud by se jí podařilo nás zachránit.
Na farmě v tu dobu moc zvířátek nebylo a stále byla v budování, tak se trošku báli přijmout oslíka, přeci jen jsem větší zvíře než koza nebo ovce, ale tak se radili a slovo dalo slovo a slíbili, že nás přijmou. Bylo naprosto nepopsatelné, když jsme na farmu dorazili, tak velkou pastvinu a možnost běhat tak daleko, o tom se mi ani nesnilo. Elma a Lujza byly ze začátku jen u mě a nikam se nehnuly, jak se bály a trvalo jim trošku dýl, než se začaly kamarádit s ostatníma zvířátkama z farmy.
Za to já, já sem lítal jako blázen, všechny sem si pěkně omrknul, abych zjistil, s kým mám tu čest a kdo bude moje nová rodina. Trošku jsem teda ze začátku zlobil a tahal sem je za srst, ale už jsem se o dost zklidnil a teď spíš dorážím na lidi, který mám tuze rád a nejradši je teda koušu.
Proto mi začali říkat i „Karlos - Osel kousavý“ a jsem jako Kempík taky na eshopu v tričkách a dokonce mikině. Trošku se na farmě smějou, že jsem spíš takovej člověk, protože když se kdokoliv kdekoliv mihne, sem mu v patách, a když vozí přes pastvinu v autě materiál, tak běhám ne za autem, ale vedle, nebo si rád stoupnu před auto a bráním mu v cestě, protože mě baví, jak se z toho občas rozčilujou. Ale trvá to vždycky jen chvilku, a pak se stejně začnou smát, jakej sem prej prdlej.
No co vám budu povídat, jsem moc vděčnej, že tu jsem, ještě bych si teda přál oslího kamaráda, ale čekám, až bude nějakej opuštěnej nebo týranej hledat domov a pak prý půjde sem k nám. Dokonce už jsou v kontaktu s jednou záchrannou stanicí na Slovensku, kde jednoho oslíka teď léčí, tak uvidíme, třeba budu mít konečně i já toho svýho parťáka. Ale zatím nevadí, mám tu lidi, se kterýma mě taky moc baví dovádět.
Moc vám Katko s Reném děkuju a vám z farmy taky. Za to, že tu můžu žít a radostně běhat.
EDIT: Karlos je teď v nedalekém projektu Život na louce, kde ho i navštěvujeme. Je tam s Tomášem, kterého měl velmi rád a protože jsou kolem lesy, kde může řádit a běhat. Má tam také svojí kamarádku koníka Zorku.