Zdravím vás lidičky, tak já jsem tady to největší zvíře, jsem kravička, prej druh holštýnka nám říkají. Já jsem se ocitla v ZOO, byla jsem tam v zookoutku hospodářských zvířat. Prej aby dnešní děti viděly naživo, jak vlastně vypadáme a mohly si nás pohladit. I když můj osud nebyl nic moc, tak oproti kravičkám mého druhu jsem na tom byla ještě hodně dobře, sice mi taky brali moje děti, ale neměla jsem je alespoň každý rok.
Víte o tom, že ve velkochovech jsou kravičky nonstop uměle oplodňovaný, jejich děti jim berou a když jsou to holčičky, čeká je stejný osud jako jejich maminky a když chlapečci, jdou brzy na jatka? A víte taky o tom, že to mlíčko, co pro svoje miminka vytváříme, tak jako ho vaše maminky měly pro vás v prsou a mohly vás kojit, tak nám ho berou? Dělají z něho sýry, máslo, mlíko v krabicích a jiný nezdravý věci, protože jak by mohlo být pro dospělýho člověka zdravý něco, co je jen pro miminka, a ještě úplně jinýho živočišnýho druhu?
Nemluvím ani o tom, že moje mlíčko je pro moje telátko, ze kterýho má být brzy půltunová kravička nebo býček, tak co to asi dělá s vaším tělem… no to je dlouhý příběh a v minulosti se někde stala chyba. Co mě naprosto rozesmutnilo bylo i to, že kravičky v těch velkých budovách dojí dokonce až 80 kg mlíka denně, chápete to? Takovýhle stroje na mlíko z nás udělali. A když jim tam kolem 5 roku klesne dojivost, jdou taky tam, odkud se už nevrací. No já to měla trošku lepší, za svýma miminkama jsem teda plakala hodně a někdy nás spolu nechali i dýl. Ale jak to tak bývá, když mi bylo 10, už se vědělo, že brzy půjdu a ustoupím mladším.
Tenkrát tady chodila na brigádu jedna slečna, měla jsem ji tuze ráda, nosila mi mrkvičku a taky mě měla moc ráda. Když se dozvěděla, že mám asi za rok jít, tak volala kam se dalo, dokonce i na farmu, ale tam se pořád brodili v bahně a stavěli ploty a první přístřešky. Měli tam tenkrát jen kozičky Dorotku s Lízou, beránka Bédu a prasničku Růženku. Když slyšeli o kravičce, trošku se lekli, protože Maruška před kravičkama vždy utíkala, jaký z nich měla respekt a trošku se jich bála, ale domluvili se, ať slečna zavolá, až to bude aktuální a že se uvidí, jak na tom s budováním farmy budou.
A co nemyslíte, tenkrát tam měli čerstvě 8 měsíční telátko Grace, která moc plakala po mamince, a i když měli trošku strach, jak si s kolosem jako já poradí, tak se rozhodli, že do toho půjdou, aby Grace pomohli od smutku. Pamatuju se, že pár týdnů před mým příjezdem za mnou dokonce jeli do ZOO, aby se se mnou seznámili a očuchala sem si je, abych je trošku znala, až k nim dorazím a tolik se nebála. No byla to sranda, když sem dojela.
Obří pastvina, pár malých zvířátek a Grace, která za mnou běhala jako pejsek a bučela na mě o stošest. Všichni kromě ní přede mnou tenkrát utíkali, protože vůbec nechápali, kdo jsem a co tam jako dělám. Netrvalo dlouho a byla jsem na farmě jako doma. S Grace se milujeme jako bychom se znaly odjakživa a jsem šťastná, že jsem ji mohla maminku nahradit. I já jsem ráda, že ji mám jako dcerku, se kterou jsem nikdy nemohla být.
Říkají tu o mně, že jsem strašně „nenažraná“ a neustále bučím a „řvu“, že chci víc a víc, ale co mám dělat, když mi tak chutná? Někdy jim i vytrhnu pytel se senem, když ho nesou do seníku, tak je občas naštvu, ale stejně si myslím, že mě milujou a jsou šťastní, že mě tu mají, protože já šťastná teda jsem.
Tak málo kraviček může žít nezneužíváno až do dne, kdy naše dušička přirozeně odejde, tak myslím, že jsem jedna z těch nejšťastnějších na světě. A to taky díky vám, kteří tenhle projekt podporujete, děkuju vám z celého svého strakatého srdíčka.
