top of page

Dorotka a Líza

Ahoj všichni, o nás se prej nedá psát samostatně, jak by taky, když jsme jedno tělo a jedna duše. My dvě jsme byly první zachráněná dvojka hospodářských zvířátek, která na farmě našla svůj domov a druhou šanci na život.

Byly jsme tenkrát čtyři holčičky a jen proto, že někdo zaslechl, jak si nás už přerozdělují na řízky, tak se zhrozil.


Byly jsme ještě maličké, teprve několik měsíců jsme měly a už bylo rozhodnuto, jak skončíme. Dvě naše kamarádky se už zachránit nepodařilo, přišly o život a my dvě to viděly, bylo nám hrozně, smutně, bály jsme se nepopsatelně. Než jsme mohly dorazit na farmu, byly jsme ještě asi týden u Kačky, která nás tenkrát zachránila a celý dny jsme u ní plakaly a volaly maminku.


Zbytek stáda, kterej tam tenkrát byl, nás nepřijal, no ani se nedivíme, když jsme tak vyváděly. Kuba s Maruškou tenkrát ještě na farmě ladili náš domeček a pletivo, abychom nikam neutekly, a nebo nás někdo neodnesl, a když bylo všechno připravené, vyrazili pro nás.

To ráno bylo překrásně, svítilo sluníčko a chod farmy se tím změnil o tolik moc. Už se nemuseli starat jenom o kočičky, ale přišly jsme my. To ještě nevěděli, co se z nás vyklube.


Vezli nás tenkrát vzadu v kufru oktávky, kde byla spousta sena a slámy, moc hezky na nás mluvili a když jsme dorazili zpátky na farmu, tak nechali otevřenej kufr směrem do výběhu a dali nám tolik času, kolik jsme potřebovaly, než se odvážíme vylézt. Trvalo nám to tenkrát přes hodinu, než jsme našly odvahu vyskočit ven.


Přišli se na nás zvědavě podívat kocourek Vítek a kočička Maya, který jen nevěřícně vejrali, co že to jsme? Jedna má rohy a druhá ne, jsme pořád u sebe a všechno objevujeme společně a občas i zamečíme a takovej zvuk zatím nikdy neslyšeli. Hodně jsme se bály, ale od prvního dne nás rozmazlovali, dostávaly jsme hodně ovozelových dobrůtek a super seno, no a celá farma, neskutečně zarostlá (o tom už se nám dneska může nechat jenom zdát), tady byla jen pro nás dvě.


Nakonec nás zavírali jen když někam jeli, protože jsme byly jako pejsci a celou dobu jsme se držely kolem jurty, tenkrát tady totiž nic jinýho než jurta nebylo, chápete to? My jsme tu prostě od prvních faremních krůčků a všechno tak můžeme pozorovat, jak to roste a jak přibývají zvířátka a jak se všechno mění. To je vám něco. Jsme kvůli tomu taky takový velký kápa, který tady všemu dozorujou, o všem musíme vědět a všichni nás berou jako ty nejstarší obyvatelky.


Maruška o nás občas vypráví a dojímá se. Na začátku totiž, jak jsme se bály a utíkaly jsme, když se někde cokoliv šustlo, tak se to jednoho dne úplně otočilo a když jsme se kohokoliv nebo čehokoliv bály, tak už jsme věděly, že nás nejvíc ochrání právě Maruška s Kubou a tak jsme se začaly schovávat za ně. To pro ně bylo tenkrát hodně silný, když jsme veškerou naši důvěru vložily do jejich rukou. Ten den pochopili, jak moc jsme podobní lidem, nebo těm, co jim říkáte mazlíčci a milujete je jako svou rodinu. My pochopily, že rodina jsme my všichni, kteří se máme rádi, ochraňujeme se a pečujeme o sebe. Je to tak krásný, jak se tahle lidsko-zvířecí rodinka rozrůstáme a společně to tu objevujeme a zlobíme.


Jednou nás třeba viděli, jak jsme se znova nemohly dostat přes plot, kudy jsme pořád utíkaly, protože ho spravili a najednou koukají, jak na to čumíme, ven to nejde, tak jdeme zpátky. Tenkrát tady chodila ještě na volno prasnička Růža a tak jsme šly pro ní a ukázaly jí, kudy už to nejde. Stačilo pár chvilek jejího rypáčku pod plotem a už jsme byly zase všichni volní. Teda než nám to tam zase spravili.


Brzy ale přišly kravičky a ty mají zase svoje fígle jak na plot, ale to už vám radši vyprávět nebudeme, nebo z nás vykvetou. Nevíme jak to myslí, ale často to slyšíme, tak je nechceme pak sníst, tak ať radši nekvetou.


Tak pa pa, jdeme zase na obhlídku farmy, jestli je všechno cajk a v pořádku, protože bez pravidelný kontroly to tady nejde.




30 zobrazení0 komentářů
bottom of page