Chro Chro, já jsem ten černobílej prasík, kterej bydlí s Aninkou pod Mordorem a miluju drbání na bříšku. Až tak moc, že sebou vždycky hodím na bok, nožičky dám do vzduchu a nechám se drbat až do tý doby, než vás to přestane bavit.
Můj příběh je docela zvláštní, tenkrát tu moc prasátek nebylo, a když moji tehdejší majitelé zavolali, tak jediný co pořád říkali bylo, že už jsou mi dva roky, že mám jen 11 kilo, a že jsem hodně společenskej, miluju lidi a pozornost, ale většinu času, že prý trávím sám doma, protože na mě nemají čas a jsem smutnej. Rovnou jim z farmy tenkrát řekli, že dát mě k nim, že to nemusí být vůbec výhra, ale že mě to dokonce může poznamenat, protože Flíček, kterej tam v tý době byl, tak na lidi vyloženě zanevřel a byl nešťastnej, když ho jeho panička opustila.
Slovo, ale dalo slovo a domluvili se, ať se mnou teda přijedou na návštěvu a že se uvidí. Tenkrát bylo na farmě hodně aktivistů, měli tam nějaký přednášky, bylo tam hodně lidí ze zahraničí a do toho sem přišel já prcek… no lidi na farmě byli v tý době velký amatéři a vůbec nepoznali, že mi určitě nejsou dva roky, ale spíš dva měsíce.
Byl jsem totiž ještě miminko. Myslíme si, že se ti moji tehdejší páníčci báli, co ze mě vyroste a že jim budu všechno ničit. Každopádně mně se na farmě líbilo od prvního momentu, spal jsem se všema v jurtě na gauči nebo v posteli, mazlilo mě tolik rukou, že jsem si myslel, že jsem někde v prasečím nebi a dobrot tady měli, to vám ani nebudu popisovat, ať z toho nedostanete hlad a chutě. Takže sice jsem měl slíbený od původních majitelů, že kdyby cokoliv šlo špatně, hned pro mě přijedou a odvezou mě a samo, taky říkali, že mě budou chodit pravidelně navštěvovat.
No nepřijeli ani jednou, teda nejsem si jistej, jestli jednou možná, ale zdá se mi, že nepřijeli vůbec. Ale nevadí, já jsem na farmě šťastnej. Nebudu lhát teda, že jsem se málem nepokakal strachy, když mě vzali hned zčerstva na velkou pastvinu, kde vám byla obří velká kravka, která byla stejně barevná jako já. Chápete to? Ale teda já byl tak malej, že jsem byl celej asi jako její hlava. Říkali jí Jitka a chvíli mě honila, ale někdo mi vyprávěl, že v ZOO, kde byla, tak milovala nějakýho maličkýho pejska, tak prej to vypadá, že ho vždycky hledá v nově příchozím, kterej by se mu mohl podobat.
Ještě tady taky byla na návštěvě malá prasnička Mononoke, která vypadá jako Flíček, a kterou Jitka prohnala jednou tak, že měla málem infarkt, já teda nevím, co to znamená, ale vypadali docela vystrašeně, takže to asi nebude nic skvělýho. Ale nakonec to holka rozdejchala a taky už dávno nemá 11 kilo, ale kolem 50, jako mám teď já.
My prasátka totiž rosteme až do 5 let věku, takže když vám někdo prodá mini selátko a řekne vám, že se jedná o miniprasátko, tak mu nevěřte ani za mák, takový tady totiž nejsou a naše váha se pak pohybuje někde mezi 40 až 150 kily… jojo i takový „miniprasátka“ jsou, co mají potom tolik.
Tak co myslíte, i ty veliký prasátka jako třeba Aninka nebo Růža, tak jako maličký se vám vejdou i dvě miminka do ruky a v dospělosti mají i kolem 300 kilo, takže obelhat vás, že se jedná o mini zvířátka, je jednoduchý jako blázen. Jenže. Tolik z vás si nás pořídí a pak nás nezvládáte, protože jsme tvrdohlavý, obří, rádi všechno ničíme a obracíme, všude se dostáváme, a když se nám zachce, jsme venku i mnoho hodin a nehneme se a samo nás nezajímá, že vy musíte do práce. A tak jste nucený bejt s náma venku klidně až do odpoledne.
Ti milejší a srdečnější kvůli nám mění své životy a často se stěhují na venkov, abychom měli neustále možnost chodit ven, ale ti, co je jim to jedno, tak při sebemenším problému nás pošlou na jatka bez mrknutí oka. Kdybyste věděli, kolik nás začalo jako mazlíčci a skončili jsme tam, odkud se už nevrací.
Jsem moc šťastnej, že jsem na farmě, a že je tu víc prasátek, se kterýma můžu dovádět a radovat se. Dožíváme se totiž klidně až 25 let, tak si uvědomujeme, jakej je to zavázek přislíbit nám péči a podporu až do konce našich dní. Moc moc moc vám za všechny prasátka děkuju. A nejen za ně, ale za nás všechny zvířátka.
Comments