Já jsem taky jeden z nejstarších obyvatel tady, tím nemyslím věkově, ale přišel jsem hned brzy potom, co už tu byly Dorotka s Lízou. Nějak se mnou vůbec nepočítali a bylo to dost na rychlo, ale opět se našla jedna dobrá duše, která si mě a mých dvou kamarádů všimla, když se jezdila starat o koně. Jelikož nás vždycky viděla, jak jsme v areálu sami a nikdo se o nás nestará a nemáme ani žádnej domeček, tak se začala zajímat, komu že to vůbec patříme.
Ale to, co zjistila, nebylo moc dobrý. Nějací kluci se prý už mega těšili, až si nás upečou. Že teď jsme prý tady, abychom spásali trávu, a že hned jak bude „dobrej“ čas, už je domluvená grilovačka a guláš. Byla z toho moc nešťastná a tak asi jak viděli, že je z toho špatná, tak jí řekli, že toho malýho, z toho asi nic moc nebude, tak toho jí dovolí zachránit. No ten malej sem byl já. Byl sem opravdu prcek. To kdyby viděli, jakej sem teď obr, tak by mě asi jen tak nedali, ale tenkrát mi to zachránilo život.
Na farmě neváhali a říkali, že ok, že mě zkusí vzít. Hned mi udělali vedle holek další malej přístřešek a brzy už jsem cestoval v kleci v autě. Když jsem přijel, byl jsem hodně, ale opravdu hodně vystrašenej a slyšel sem, jak holka, co mě zachránila vyprávěla, že jsem
byl u toho, když mi ty moje dva kamarády zabili před očima. Nevím, proč to lidi dělají, že si vůbec neuvědomují, že to vnímáme úplně stejně, jako byste to viděli vy. Máme rádi svoje kamarády a rodinu, jsme smutní, když se jim něco stane, nebo když trpí. Pak jsme nešťastní taky. A když je vidíme umírat, pak cítíme velikou hrůzu, oni pláčou a křičí o pomoc, pak je už jenom ticho a pak se bojíme, že se to samý stane nám. Já se taky počůral i pokakal, když mě vezli v autě.
Copak sem mohl vědět, že jedu do ráje? Že potom, co jsem viděl, sem vůbec mohl doufat v něco jinýho, než že mi taky bude za chvíli někdo ubližovat?
Když jsem viděl Dorotoku s Lízou, hned jsem za nima běžel, chtěl jsem jim všechno říct, ale nikdy neviděly beránka a nevěděly vůbec, kdo jsem a tak přede mnou dokonce utíkaly. Já pořád bečel a bečel, nějak jsem doufal, že by se tam mohli ukázat moji dva kamarádi. Tolik tady bylo travičky a byli k nám hodní. Měl jsem svůj domeček a jezdilo sem hodně lidí pomáhat a zvětšovat nám to tady.
Když Maruška s Kubou viděli, že bych si asi moc přál kamaráda svýho druhu, tak přijali s předstihem Willibalda. To byl takovej zvláštní beránek ze skupinky koz a ovcí z Moravy, kterým slíbili domov již dříve, ale čekalo se, až se udělá větší přístřešek a pořádně velkej výběh, aby nikam neutekli. Wilda byl taky ještě klučík, tak jsme se rychle skamarádili,
ale já pořád stejně běhal za holkama, který věděly, jak sem na nich závislej, tak si ze mě dělaly docela hej počkej.
Jednou, když se natírala střecha nad buňkou, tak se moji lidský kámoši potichu koukali dolu a co neviděli? Jak zase běhám za holkama přes takový velký vydlabaný rejhy pro odvodňovací trubky, který byly fakt hluboký a samo, že jsem neuměl skákat jako ony, ale
zkoušel jsem to, protože mi schválně utíkaly a jasně, že jsem tam zahučel a nemohl sem se dostat ven a Dorotka s Lízou? Obě na mě vítězně koukaly dolu a nekecám vám, ony se mi fakt smály. Naštěstí netrvalo dlouho a Kuba mě šel vytáhnout a smál se mi, jaký sem prej trdlo, že se od holek nechávám takhle napálit, no on je měl rád za to jaký jsou to holky bláznivý a vychytralý, tak se na ně nemohl ani zlobit a nakonec jsme se tomu všichni zasmáli, protože podobný příběhy jsou tady na denním pořádku, to mi věřte.
EDIT: Béduška bohužel odešel po krátké, ale velmi závažné nemoci v říjnu 2021. Měl veliký problém s močovými kameny a když ho otevřeli, už mu nešlo pomoci, měl úplně znekrotizovaný močový měchýř a tak musel být uspán.