Kde začít, celej můj životní příběh byl shodou různých událostí. Na jednom charitativním plese, který se konal pro pozůstalé po obětech dopravních nehod, byla také aukce. A na té aukci, nebo tombole, nebo jak tomu říkali, byla první cena selátko. Chápete to? Zvířátko... je cenou v ňáký soutěži.
Na týhle akci byl taky jeden mladej DJ, kterýmu kdysi při dopravní nehodě umřel kamarád a byl naprosto v šoku, jak je možný, že na takovýhle vlastně smutný akci, dají jako cenu něčí život, aby byl zničenej a snězenej. Jen díky jemu a jeho snaze „mě vyhrát", jsem byl zachráněnej. On mě nakonec vyhrál a začal hledat, kde by mi nabídli domov. Neměl mě zatím fyzicky, stále jsem byl za zdmi velkochovů, ale dostal na mě takovej lístek, se kterým si mě měl jít vyzvednout, až bude mít místo, kam mě odveze.
Psal i na farmu a ptal se tam, jenže tam tenkrát byli teprve chvíli a budování farmy bylo v začátcích a už tam 3 prasátka měli, ale pomohli a našli mi domov na Slovensku, kam jsem měl být převezen. Ale pak se to začalo zase měnit, na farmě jedno prasátko umřelo. Byl to Jimíček, bráška od Aninky, kterýho měli od miminečka a byli mu teprve 4 měsíce, když mu vypovědělo srdíčko a umřel. Většina z nás má nějakou genetickou vadu, bývají to často plíce a srdíčko, Aninka má zase problémy s kloubama, a často kvůli tomu brzo umíráme. Ve velkochovech stačí, když vydržíme do 6 ti měsíců, než jdeme tam... tam odkud se nevrací. Nakonec slovo dalo slovo, Aninka potřebovala kamaráda za Jimíčka, aby nebyla tolik smutná, a tak jsem měl jet na farmu místo na Slovensko.
Tenkrát pro mě jeli Míša s Lukášem ze Zvířata Nejíme. Sešli se s Adamem před velkochovem, odkud mě zaměstnanci vytáhli za ucho a rychle ty velký dveře zase zavřeli, aby do nich náhodou nebylo vidět. Byl tam křik, smrad a tolik vyděšených tváří. Ten den jsem měl štěstí, i když jsem vůbec nevěděl, co mě čeká, utíkal jsem před těma rukama, ale chytili mě a někam táhli.. kdybych já tenkrát věděl, že je to moje vstupenka do ráje. Nevěděl jsem.
Klepal jsem se, po cestě jsem se pokakal a počůral a když jsme dorazili na farmu, bál jsem se tak, že jsem myslel, že to nedám. Ale pořád jsem slyšel milý hlasy, který mi říkali, že to bude všechno dobrý, že brzo přestanu smrdět, že se mi ty krvavý šrámy brzy zahojí a když viděli mojí bouličku na zadečku, jen se na sebe smutně podívali. Oni už věděli, co nám dělají, co všem nám maličkým selátkům dělají.
Nejen, že nám uštípnou zoubky a useknou ocásek, ale pak nás zaživa a bez umrtvení vykastrují. Umíte si to představit? Já to vůbec nechápu, proč se tohle děje, ale jsem jen maličký prasátko a co já změním. Naštěstí se mi to všechno rychle zahojilo, Aninka byla naprosto úžasná, pořád sem za ní běhal a když sem ji chviličku neviděl, tolik sem za ní plakal a utíkal a neuklidnil sem se, dokud jsem ji nedoběhl.
Od té doby tu šťastně žiju. Už to budou vyše 3 roky a teď trávím nejvíc času ve výběhu s prasničkou Růženkou. Ale společně se všema ostatníma zvířátkama se scházíme na velký pastvině a milujeme pást se na jetelíčku a mít tolik místa na objevování a rytí v zemi. Neskutečně to totiž milujeme. Taky milujeme, když nám nosíte dobroty, házíte nám je a my je musíme chytat. Za to vám z celého srdce děkujeme.
