Říkaj mi Happinka a prej sem nejsrandovnější kačenka na světě. To si teda zase nemyslím, ale teda jako proč ne, je to docela příjemný.
Tenkrát jim sem zavolali lidi z Ligy na ochranu zvířat, a že prej mě našli na silnici se zraněným křídlem a kdo ví, jestli sem utekla z velkochovu nebo vypadla z ňákýho auta, ale prostě sem byla u nich v péči. Já se vám přiznám, že si na nic dřív už skoro nepamatuju, jen to, že jsem tady a šťastná. No tenkrát ještě říkali, že jsem u nich už několik dní a nechci ani papat ani pít, byla jsem moc smutná a nechtělo se mi ani být. Tak slovo dalo slovo, ať prý přijedou a uvidíme.
No to byl šok vážení. Když mě totiž přivezli a rovnou mě donesli k Malví do Invalidovny (tak tam tomu u sebe u Maringotky říká, má tam totiž hlavně hendikepíky), tak jsem vyskočila jako blázen a rovnou do vaničky s vodou a začala sem se tam cákat a mávat křídlama a vypadalo to, že jsem tam odjakživa. No co vám budu povídat, všichni oči vytřeštěný, jak je možná taková velká změna.
Samozřejmě sem začala hnedka i papat a obhlížet si celý osazenstvo kolem Máňi, tak říkají ty velký Maringotce tady. Mám tu teď i svýho kačeřího kamaráda, se kterým se koupeme v bazénku, kterej nám tu udělali, nebo ve vaničce, kde to taky milujeme.
Párkát mě chtěli dát ven k jiným kačenkám, protože tam mají o dost větší jezírko a mysleli si, že mi tam bude líp. Ale víte co sem udělala, jak moc sem chtěla zpátky k Máně?
Vylítla sem na střechu buňky a snažila sem se odtamtud sletět zase zpátky, no byli ze mě docela paf a báli se, že se mi něco stane. Přeci jen sem malá kačenka a byla to vejška jako blázen. No nakonec pochopili, že to se mnou nemá cenu a že už teda budu stálá obyvatelka Invalidovny.
Poznáte mě, že jsem celá bílá a mám červenej zobáček a krásný zelený očička. To říká moje náhradní maminka Malví. Tak se na vás někdy těším, mějte se bájo.