Ahoj, já jsem srnečka, která vás jako jediná z celé této partičky z knížky už nezdravím
z farmy, ale tady shora. I když nás odešlo již hodně a všichni s velkou láskou vzpomínáme, tak mi dovolte za všechny připomenout příběhy nás srnek a srnečků. Jsme bytosti velice,
ale velice citlivé a s náhražkama mlíčka, místo toho od našich mamimek, to často nedáváme, protože máme moc křehkou imunitu. Bohužel nám nikdo pomoci nikdy nechtěl, záchranné stanice vždy odkázaly na myslivce a ti často ani nepřijedou, aby naše trápení ukončili.
Tak často jste je k nám volali, když jsme byli polámaní po sražení autem a často řekli, že přijedou a vy jste se za náma šli podívat třeba druhý den a my tam stále polámaní leželi a nemohli se nikam hnout. Stejné to bylo se mnou, když mě srazily boby na bobový dráze a jediná možnost byl myslivec, protože se od toho všichni distancovali a stejné to bylo s Timičkou, která už byla starší a měla zlomenou nohu a tenkrát i myslivec neměl to srdce ji zastřelit, a tak hledali pomoc.
Nikdo nepomohl a jediný veterinář, který to jako jediný nesmetl na Moravě ze stolu, tak na zlomeninu stehenní kosti podal jen injekci na bolest.
Jak to tak osud zamíchal, že se s životy nás dvou obrátili v poslední naději na farmu, kde z toho byli špatní, protože i když zkušenosti měli, věděli, jak náročné to bude. Já na tom byla mnohem lépe a místo zlomenin, o kterých si mysleli, že je nám snad na všech nožičkách, jsem byla jen potlučená a brzy sem začala bez problémů pít mlíčko a zotavovat se.
To Timička musela do narkózy kvůli narovnání zlomeniny a sádře dvakrát a tím, že byla starší a běhala už s maminkou (na tu já si skoro nepamatovala, pro mě byla maminkou Maruška), tak byla mnohem víc ve stresu a mlátila sebou ze strany na stranu, ale představte si, udělali jí celou takovou matracovou klec, takže i když sebou házela ze strany na stranu, tak to bylo pořád do měkké matrace. A tím, že jsem byla od prvního dne s ní, tak se přestala brzy bát, nechala se za chvíli v pohodě nakrmit i pohladit a byly jsme nerozlučná dvojka.
Osud to vždycky tak zvláštně zamíchá, že se celý rok nic nestane a pak během pár dní jsme se každá zraněná dostaly z opačné strany České republiky k sobě a mohly jsme se léčit spolu a mít jedna druhou.
Odešly jsme za duhový most chvíli po sobě, ale i ten krátký čas byl naplněný láskou, péčí a vším, o čem se nám ani nesnilo, že pro nás někdo udělá. Vyrůstaly jsme s jehňátkama a starým beránkem Péťou v předním výběhu a objevovaly jsme všechny možný zákoutí, který
se daly. My měly odejít už dávno, ale i ten krátký čas, který jsme dostaly navíc, jsme toho myslím tam u vás hodně zanechaly.
Naše komunikace a propojení s vámi lidmi pro vás bylo nepopsatelné a často až za rámec chápání, protože jsme zvířátka ještě dost spojená s divočinou. Ale vaše láska nás naučila, že se nemusíme bát všech lidí, že někteří nás berete jako sobě rovné a jsme jako vaše děti
a rodina, o kterou pečujete a milujete jí.
V zajetí pro nás bývá velice kritický 3-4 měsíc, kdy se testuje naše imunita. I pan doktor se na nás pravidelně chodil dívat a měl nás pod dozorem, ale první odešla Timička a chvilku po ní i já. Já jsem to věděla a tu noc jsme se na sebe s mojí náhradní maminkou napojily, ještě v noci jsem si požvykovala a pak jsem si šla lehnout k její hlavičce, abych byla u ní.
Pamatuju se, jak kolem mě dala deku, aby mi nebyla zima v místě, kde jsem se dotýkala zdi. Dlouho jsme takhle spolu ležely, než jsme usnuly. Každý den se vstávalo už před sedmou hodinou, byli u nás na týden dobrovolníci - klienti z Apropa, kterým se chystala vždy snídaně, pak se běhalo kolem zvířátek a pak se ke mně maminka vracela až někdy po deváté.
Byl to jediný den z mnoha měsíců, kdy jsme zaspaly. Probudily jsme se až po osmé, a to už jsem věděla, že za chvíli odejdu. Moje tělíčko bylo tak slabé, že se nedokázalo už zvednout a jen jsem se přitiskla ke svojí náhradní mamince, která už taky věděla. Bylo jí jasné, že kdybychom nezaspaly, kdo ví. Ale asi by se mnou nebyla a nedoprovázela mě za duhový most.
Ten moment, kdy naše dušičky odcházejí, už znají nazpaměť a vy, co vám zvířátka také odcházejí, to určitě znáte také. Jen u mě to začalo stejně, ale pak jsem odešla v takovém míru, klidu a bezpečí, že dlouho ještě mysleli, teda si to spíš moc přáli, i když už věděli, že jsem třeba neodešla, že jen spinkám.
Víme, že léta bývají neskutečně náročná, protože nás miminek je hodně a musíte k nám několikrát za noc vstávat a krmit nás, proto i když to někdy nevyjde, za tuto nesmírnou péči
a oddanost vám z celého srdce děkujeme, protože na takové věci se nikdy nezapomíná a zůstávají s námi i s vámi. Energie nezmizí, jen se mění a transformuje a pokračuje dál a své poselství si nese sebou.
Opatrujte prosím tam dole u vás všechny, kteří pomáhají a snaží se udělat toto místo lepším pro život nás všech. Hlavně nás, kteří se vás lidí tak moc bojíme, že jen vás někde uslyšíme, utíkáme pryč. Dříve to tak nebylo a doufáme, že ten čas znovu přijde, kdy budeme žít všichni lidé, zvířata a příroda opět v souladu a míru a my před vámi už nebudeme muset utíkat, protože budeme všichni přátelé a budeme se opatrovat a chránit.
Spoustu lásky vám posíláme já Leontýnka, Timička a Merlinek. Divoké holčičky a chlapeček, kteří na vás nikdy nezapomenou a vždy budou s láskou vzpomínat.
