Bertík

Já jsem náhradní mamince dal, to si ani neumíte představit. No jdu vám to celé povyprávět.

Můj život vlastně zachránila Eliška, jehněčí holčička, kterou její maminka odmítla hned po porodu a ona jen plakala a chtěla od ní mlíčko, ale ona ji odstrkovala a kojila jen jejího brášku. Hodní sousedé to viděli a začali hledat domov a dovolali se i na farmu, kde Elišku přijali. Protože tu už odchovali spoustu jiných zvířecích miminek, tak věděli, že zvířátka tvoří tandemy, tak nějak to nazývali. Prostě že si s jiným zvířátkem vytvoříme tak silné pouto, že jsme většinou pořád spolu, spinkáme spolu a opečováváme se. A tak rozhodili sítě a ptali se, zda někdo neví o nějakém jehňátku, které potřebuje pomoct. No a jedna holka prý řekla, že by asi věděla, a že to jde zjistit. Tak prý někde u Prahy je malej beránek, to jsem byl já, kterýho maminka asi málo kojí a jejich majitel nemá čas tam jezdit a dokrmovat ho a tak by pomoc asi potřeboval.

No na farmě neváhali ani chviličku a Bertík s Tomem, proto mi pak i dali jméno Bertík, kteří na farmě byli, pro mě hnedka ještě večer vyrazili. Moje náhradní maminka Maruška se zděsila, když mě viděla, chodil sem jako robůtek, sotva sem stál, pusinku jsem měl křečovitě sevřenou, že mi ji sotva otevřeli a nechtěl sem vůbec pít, jídlo do mě museli dostávat stříkačkou a i tak to skoro nešlo. Teplota mi klesala někdy až skoro na 35, což už je hraniční a neustále jsem škytal. Pan doktor u mě byl každou chvíli a často k němu i se mnou jezdili, protože si mysleli, že už přišla moje hodinka, jak špatně sem na tom byl. Spal sem na plenkách a vyhřívaný dečce v jurtě v posteli, Maruška mě celou dobu hladila a vyměňovala lahve s teplou vodou, aby mi neklesala teplota, snažila se do mě dostat výživu a mlíčko, ale šlo to velice špatně. Pan doktor říkal, že už jsem měl rozběhnutej tetanus, a to bylo moc špatný. Byl tu totiž třínohej beránek Miky, kterej s tetanem přišel, a i když bojovali několik dní a veterinář jezdil v noci i ráno, tak tuhle šílenou nemoc nedal. Tolikrát nade mnou s Malvíkem brečely, že už si nevěděly rady, protože to se mnou bylo jako na houpačce a často to vypadalo, že odcházím. Nejhorší bylo, že jsem nemohl ani spinkat, představte si, že máte 14 dní nonstop silnou škytavku, kdy každý tři sekundy škytnete tak, že vám vyletí hlavička a pak zase klesne. Bylo to strašný a moje maminka byla po celou dobu se mnou, skoro nikam nechodila, taky se mnou skoro nezamhouřila oko a jen si přála, ať už se to v dobré obrátí. Říká, že to byl zatím nejdelší a nejnáročnější boj o něčí život tady, trvalo to přesně 17 dní, kdy se to najednou začalo zlepšovat, plakali tady radostí a upřímně prý vůbec nevěřili, že to dám, i když si to tak moc přáli. Maminka říká, že si často vizualizovala, jak skáču jako torpédo, jak to my ovečky děláme a přitom se smála, jak to bylo krásný a představte si, ono se to stalo. Na facebooku nebo Instagramu jsou videa, jak lítám jako drak a skáču jako na trampolíně a s Eliškou dovádíme jako dva prdlouši. Eliška mi byla moc velkou oporou, často u mě lehávala a dodávala mi sil. A když už mi začínalo být lépe, tak jsme spolu leželi na gauči a choulili se k sobě. Teď jsem už členem velkýho stáda, vydobyl jsem si, že už chci lítat po velký pastvině s ostaníma ovečkama a maminka říká, že jsem prej největší sígr široko daleko a směje se u toho. Je moc šťastná, že jsem svůj život vybojoval, a i když trošku zlobím, je mi vždy odpuštěno.

A jak mě poznáte? Jsem tu ten nejmenší beránek a jsem černohnědej s trošku deformovanýma růžkama, ale to je kvůli mému těžkému startu do života, tak to vůbec neřeším. Kdo by taky řešil ňáký růžky, jsem šťastnej, že jsem tenhle boj vyhrál a můžu se tu radovat až do konce svých dní. A ty budou doufám hóóóódně za dlouho.



23 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše