top of page

Luna

Ahoj světe, já jsem Luna, takový krásný jméno mi dali lidi z farmy, který pro mě tenkrát přijeli a zachránili mi život. Prý mám lunu na čelíčku a ještě jsem s ostatníma kozičkama spásala pastviny u Loun, tak bylo o mém jménu rychle rozhodnuto.


Když jsem byla ještě maličká, umřela mi maminka, prý jsem tak moc chtěla žít, že i když jsem měla být ještě stále na mlíčku, naučila jsem se už papat travičku, jinak bych zemřela. Žádná jiná kozí maminka mě bohužel nepřijala a tak jsem se snažila naplnit si bříško něčím jiným než mlíčkem. A podařilo se, žila jsem, ale co se zase nestalo. Zlomila jsem si přední nožičku. A to už by byl můj osud zpečetěn. Slyšela jsem, jak moje zachránkyně někam telefonuje a říká, že to nedám... že jsem tak slabá, že už se z pastvin na kopcích ani nevracím domů, dolů pod kopec, kde jsme celý stádo spinkaly. Neměla jsem už sílu a byla jsem moc unavená.


Maruška s Kubou neváhali ani vteřinu a hned pro mě jeli. Tak moc jsem se bála, co se bude dít, že jsem před nimi s tou zlomenou nohou utíkala, teda spíš jsem pajdala a poskakovala. Kdo ví, co mi chtějí udělat, tak moc zlých příběhů jsem od maminky slýchávala, že jsem utíkala, seč mi moje tři nožičky stačily. Najednou za sebou vidím skoro letět Marušku, která už nevěděla jak na mě, tak prostě skočila a chytla mě.


Klepala jsem se strachy, ale najednou mě objala a já se ji schoulila v náručí a věděla jsem, že už bude jen dobře. Když mě po dlouhé cestě autem přivezli na farmu, byla jsem oddělená od ostatních, říkali tomu karanténa, kde se mnou Maruška spala na slámě a hned druhý den mě vzali k doktorovi na něco, čemu říkali rentgen a na nožičku mi dali sádru. Vypadala jsem docela srandovně, protože ta sádra byla celá červená a zářila do všech stran. Milovala jsem tolik pozornosti, lásky a hlavně jídla. Na pastvinách skoro nic nerostlo, ale tady bylo tolik travičky a ještě mi nosili seno.


Byla jsem tak šťastná, ale nejšťastnější jsem byla, když jsem konečně měla sádru dole a byla jsem natolik fit, že jsem mohla mezi ostatní zvířátka. Tolik jich tam bylo a byly tak různý. Byly tam kromě koziček i ovečky, prasátka a kravičky, dokonce spousta kočiček a pejsků a taky hodně zvířátek s peřím, říkali jim husy a slepičky, ty se mi teda vždycky snažily uzobnout ňákou dobrotu, co sem dostala, ale mně to vůbec nevadilo a moc ráda jsem se s nima podělila. Je krásné tu být a žít.


Děkuji z celého srdce vám všem, kteří tohle místo zvané Farma Naděje podporujete a pomáháte mu, jen díky tomu tu můžeme být.




50 zobrazení0 komentářů

Comments


bottom of page